Byli sebi dvoje ľudi, odin iz nich byl doktor, a druhij planetnik. Byli oni ňimcy. Prišli oni v naš kraj i zašli do odnoho mužika na noč. Smotrit doktor, čto tota gazdyňa misit mamalygu i duže začudovalsja, bo ne znal na čto. On dumal že dľa porosjat. Potom gazdove berut i jidjat tuju mamalygu, a doktor kaže do planetnika:

— Choďme iz chižy na dvor spati, bo vidiš že kto z nich jesť vo chiži to vsi vymrut toj noči.

Vyšli i poľihali. Mužik, koli povečerjal, vyšol na dvor i kаže:

— Panove! Iďte do chiži bo doždj bude!

A planetnik kаže: “N’it, ne bude!”

Mužik vernulsja nazad do chiži, zamknul dveri i ľih spati. V noci jak ne načne doždj s neba ľatisja jak s vedra. N’imcy verťatsja i ňit hde skrytisja. Dobivajutsja do chiži, a mužik jak dobri najilsja mamaligi, to tak tverdo zaspal, čto i ne čul jak oni dobivalisja. A môže i narokom ich ne pustil. Koli nikto iz domu ne otzyvalsja, to doktor kazal že vsi v domi poumirali. Ráno gazda vstaje, vyšol na dvor i prositsja ich:

— A čto, v noči ne zmokliste?

Aha, ňi! Ješče jak! Pomokli my až do posľidnoj nitki!

I prosjatsja mužika: “Sluchajte, jak vy znali, skažte nam, že toj noči doždj padati budet?

Gazda na toje kаže: “U mene jesť takoje porosja, čto koli maje doždj padati, to ono jižitsja”.

Potom doktor prositsja: “Či vy vsehda tak jiste, jak včera na večer jili?”

— Vsehda — kаže na toje gazda.

— A čto vas nikoli ničoho ne bolit?

— Ta čto časom v serediňi bolit, to ja na pecu vyhrijusja i perestane.

Tohda doktor kaze do planetnika: ‘,Vertajme my nazad do svojeho kraju, bo koli tu pec za doktora, a porosja za planetnika, to my ne majeme tu čto robiti. I vernulisja nazad do svojeho kraju.

Ležit cygan v ľitnu speku v cholodku pod derevom, ta vidit kosarja i dumaje:

— Dobri tomu kosarevi. Kosit sebi s rozmachom, až viter kolo neho šumit; a s mene tu až voda ľijetsja ot toj speki.

O chľib nasuščnyj starajsja sam — a o soľ ne prossja; nasoľat tebi uže druhii.