Jak Mužik Herasim Stal Ľikarem [skazka]

Žil sebi raz mužiček. Herasim zvalsja. Mal on ženu Varvarku, dobru, lahodnu, roboťašču. Žili oni sebi v zhoďi i ľubvi. Ta odnu liš chibu mal Herasim. On ľubil svoju ženu jak dušu, ale trjas s neju neraz jak hrušu. Ona že bidna všitko znosila terpelivo, čtoby sosidy ne ťišilisja. Kromi sej bidy, ona vsetaki ješče veselo na svit smotrila. Herasim priznal svoj strašnýj blud, sto raz, ne raz prisjahalsja, čto boľše takoho ne zrobit, ta za cilyj tyždeň byla dobra chviľa, dobra pohoda, a v neďilju snova taka burja, čto nezvomožno bylo vytrimati. A vse to že ľubilsja duže napivati.

Odnoj neďiľi Varvara snova slezami umyvalasja, bo cile jej ťilo jej ľubij čelovik pokryl siňakami. Davno byla by ona jeho ostavila i pošla v svit za oči, no bidny ďitočki ju jak by lancuchami do chižy prikovali.

Otže plačuči siďila ona na osloňi i kolysala malu ďitinu. Otrazu v chiži otvorilisja dyeri i vošli jakisi panove.

— Či ne znaješ ty ženo Boža, v vašem seľi dajakoho znaehorabaču; u carja doňka — a on toľko odnu, jak odnu dušu maje — duže zaslabla. Pered tyždnem jila ona rybu, kosťu udavilasja i ne daj Bože najti sposob, aby tuju čortovsku kosť s horia vyňati. Vsi ľikari ciloho carstva vysušili sebi holovy, a kosť jakby do horia prirosla; bidna carevna malo ne zhine i neskazano mučitsja.

Varvary porodilasja čudna dumka v holovi i ona kaže: — Znaju ja odnoho preslavnoho ľikarja, no odna bida s nim: on nikomu ne choče priznatisja, čto on slavnyj znachor, čto on znaje jaka sila v kotorym zilju i korenju.

— Ne žurisja, na jeho zavzjatosť my ľikarstvo najdeme, — hovorili carskii poslancy; — ty lem skaži nam, že hde jeho najti?

— On tam v sadu spit.

— Choďme! —skazali carski poslancy i vsi vyšli na von.

Prichoďat do Herasima, zbudili i prosjat jeho aby s nimi do carja pošol carevnu ľičiti.

— Krestiťsja dobri ľudi, ta čto s vami? Ja ne ľikaŕ i ne znachor!

— Počekaj chitrune, my s toboju rady dame — skazali poslancy i načali jeho tak pariti i haratati, čto majže duša s ťila ne vyľizla. V konci na silu posadili jeho do velikoho koča i hajda s nim do samoho carja, lem zakurilosja za nimi.

Privezli Herasima do carja i kažut: — Svitlyj carju, my našli slavnoho ľikarja, ale on bez hupancov i bitki ľičiti ne choče.

— Koli tak, to bijte jeho skoľko sja vľize, procuchajte jeho, aby do skonanija pamjatal! — skazal hňivno zastarannyj car.

Kličut Herasima do choroj carevni, a on upal do noh carskich i vsim na sviťi klenesja, hrišitsja, čto on neučennyj čelovik.

Hospodi! Car toľko morhnul, a po jeho plečach take posypalosja, čto jemu až v očach počorňilo. Dumaj e Herasim sebi: “Čto to za bida, čto to za napasť? Ta ješče mja tu zabjut! I s porožnyma zbankami mene dnes rano ne perešli, i zajac dorohu ne perebih, a tebe Herasime nebože, tak po chlopski čuchajut, choť i ne sverbit, a toľko chrinu i reďki jisti dajut. To pokaranje Bože i dopust Božij — bjut až skura triskat. Jesli to tak daľše bude, to ja uže boľše zozuľi ne počuju. Čto maju robiti? Ej, skači vraže, jak pan kaže, bo dolho na moj veru čto ne vyderžu. Prišlosja v neďilju plakati, choť v pjatnicu ne smijalsja. Treba brechati, bo vidžu, čto teper na sviťi pravdoju daleko ne zajdeš.”

— Dobre, — kaže Herasim, — vyľiču ja carevnu, toľko prošu nas oboch ostaviti.

Vsi povychodili na von.

— Jesli by mňi podarilosja ju rosmišiti, to kosť by vyleťila i ja by napasti pozbylsja, — dumaje sebi Herasim i počal jakusi čabarašku spivati, jakohos kozaka tak smišno tancovati, nevidany vykrutasy i vychiľasy vytinati, čto carevna jak na takoho durňa posmotrila, to na holos tak zarehoťila, čto takoj tu i kosť s horia vyskočila.

— Aha, maju tja! — skriknul mužičok, podňal kosť i podal carevi. A car tak poťišilsja, čto cilyj mišok zolota jemu podaroval.

Herasim takij rad, čto i skazati ne znal jak. Cilu bidu on zabyl, i poťišennyj do domu zbiralsja. No jak raz tu do carskoho dvoru množestvo naroda poschodilosja — i vsi samy chory. Začuli oni pro slavnoho ľikarja i vsi choťat, čtoby on ich ot vsjakoj choroby vyľičil. Vsi na silu kričat: “Ratuj nas, preslavnyj ľikarju!”

— Oj, bido že moja horka! — podumal sebi Herasim, škrobajučisja poza ucha.

— Naj vas druhi ľičat — kaže on do nich — ja ľikar toľko dľa carskoj dočki!

— Čto? Smotri jakij s neho stal mudraheľ.! A čtoby tja boľačka vzjala i propasnica terla! On choče nami cmyntar zasijati! — zašumili vsi i počali jeho tak obrabľati, takoho jemu poprju zavdavati, čto naš Herasim jak by ne svojim holosom zakričal:

— Hop, stojte! Pro mene, ja i vas ľičiti budu, toľko smoťte, čtobyste dobri mňi zaplatili.

— I posľidneje dame, lem vyzdorovi nas, bo uže ladanom pachneme!

Vsi zyšlisja do velikoj komnaty, tam ľikar im i kaže: — Ctoby vas vsich vyľičiti, to treba najslabšoho iz vas v pecu spaliti, s jeho popelu zolu — porošok zrobiti i každomu datisja napiti. Roskladajte oheň!

Pristupil on do odnoho i kaze jemu: — Čelovičku dobrýj, u tebe duša lem na nitočki visit, hotovsja na smerť. Mečte s nim do peca!

— Koho mene? Ta ja cilkom zdorovyj!

— Ta jakoho čorta jes sjuda prišol, rušaj sebi! — nakričal na neho Herasim, a tot bihom uťik čerez dveri ta i na dvor.

Car jeho zdybal i prositsja jeho: — A čto tam?

— Ja uže zdorovyj jak orich, — otpovil choryj i znik jak taja mara.

Tak stalosja so vsimi; za korotkij čas vsi vyzdorovili: sľipy čuli, hluchi viďili, chromy prohovorili, a ňimy snova chodili.

— Tomu ľikar ju ňit pary na sviťi — kaze car i podaroval jemu ješče odin mišok zolota, bohatyj župan, dorohu koľasku — koč i paru konej.

Jak dajakij pan — veľmoža pojichal Herasim do domu. Žil on v dostatkach, i do samoj smerti boľše svoju ženu ne bil, toľko ľubil i šanoval ju jak Boh prikazal, bo znal jak to bolit, koli dakoho bjut.



[BACK]